MI ESTATE pod palbou vlastních lidí? Insolvence vedená Ponomarenkem a Nermutěm vyvolává podezření z účelového vyvedení financí

Insolvenční řízení vůči společnosti MI ESTATE se dostává do kritické fáze. Přihlášené pohledávky v celkové výši stovek milionů korun na první pohled vypadají jako standardní věřitelské nároky. Detailní analýza však odhaluje závažné podezření: většina pohledávek mohla být účelově vytvořena samotnými osobami, které zároveň přímo řídily či pracovně působily ve společnosti MI ESTATE.

V období, za které jsou nyní nárokovány pohledávky, měly klíčovou pozici uvnitř MI ESTATE tyto osoby:

Všichni tři zároveň figurovali ve statutárních orgánech několika společností, které nyní vůči MI ESTATE uplatňují své pohledávky.

Hlavní otázkou insolvenčního řízení je důvod vzniku těchto pohledávek. Případ společnosti PREXIMA nemovitosti s.r.o., která je navrhovatelem insolvence, je velmi ilustrativní:

Obdobná situace nastává také u dalších věřitelů napojených na stejné osoby:

Zvláště podezřelá je skutečnost, že všechny tyto pohledávky vznikly v době, kdy jmenovaní jedinci měli ve společnosti MI ESTATE rozhodující vliv nebo zastávali manažerské či zaměstnanecké role.

Právě tato časová shoda budí závažné otázky:

Analytici upozorňují na možnost, že pohledávky přihlášené nyní proti MI ESTATE nemusí být reálnými obchodními závazky. Může jít o takzvané simulované obchodní vztahy, kdy fakturace a transakce neodpovídají skutečně odvedené práci nebo službám, ale slouží jen ke generování „fiktivních“ pohledávek.

To by umožnilo skupině kolem Maxima Ponomarenka získat kontrolu nad insolvenčním řízením, odčerpat ze společnosti MI ESTATE další prostředky, nebo případně získat kontrolu nad jejím majetkem.

Nyní je nezbytné, aby soud, případně insolvenční správce a orgány činné v trestním řízení důkladně přezkoumaly:

Vyšetřování musí objasnit, zda nejde o pokus o ovládnutí majetku MI ESTATE cestou řízené insolvence, která by zakryla dříve vyvedené finance do sítě firem ovládaných Ponomarenkem, Nermutěm a Spilkovou.

Situace okolo MI ESTATE tak překračuje rámec běžné insolvence. Analýza ukazuje na pečlivě připravenou operaci, při které si skupina interních osob, prostřednictvím svých externích firem, mohla uměle vytvořit pohledávky vůči vlastní společnosti. Výsledkem může být vyvádění finančních prostředků nebo pokus o převzetí kontroly nad firmou. Celá věc je nyní v rukou justice, která musí co nejdříve odhalit skutečnou podstatu pohledávek a zamezit případným škodám pro věřitele a ostatní zúčastněné strany.

Porušení povinností při správě cizího majetku

S ohledem na to, že Maxim Ponomarenko vystupoval současně jako jednatel společnosti MI ESTATE a zároveň figuruje v pozici jednatele a vlastníka jiných společností (zejména PREXIMA nemovitosti s.r.o., KASLA INVEST s.r.o. a RTM Management a.s.), vyvstává závažná otázka, zda nedocházelo k porušování zákonné povinnosti péče řádného hospodáře a spravedlivé správy cizího majetku. Jestliže jednatel objednával služby či produkty u firem, které zároveň vlastnil či ovládal, aniž by byl dostatečně zdůvodněn ekonomický či provozní smysl takových transakcí, mohl tím znevýhodnit společnost MI ESTATE, která je již výrazně zatížena vysokým úvěrovým břemenem. Takový postup lze klasifikovat jako jednání ve střetu zájmů a může být posuzován jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku.

Co se týče otázky, zda si společnost MI ESTATE mohla legitimně objednávat práci u firem vlastněných nebo řízených Maximem Ponomarenkem mimo strukturu MI ESTATE, platí obecné pravidlo, že takové obchodní vztahy nejsou ze zákona přímo zakázány, nicméně musí být realizovány za obvyklých tržních podmínek a především v jasném zájmu společnosti. Pokud byly služby objednávány bez skutečné potřeby, nadhodnoceně nebo se jednalo o práce, které mohla společnost bez obtíží realizovat interně prostřednictvím svých zaměstnanců (například právě osobami jako Ponomarenko, Nermuť nebo Spilková), jednalo by se o závažné porušení povinností jednatele, které může mít právní následky v podobě odpovědnosti za vzniklou škodu a případně i trestněprávních důsledků.

V případě jednatele společnosti je vždy klíčové zachování zásady loajality, odpovědnosti a péče řádného hospodáře. Když se ovšem objeví situace, v níž jednatel sám sobě stanoví mzdu, vznikají pochopitelné pochybnosti – zvláště pokud se jedná o mzdu mimořádně vysokou. Přesně taková situace nyní vznikla u Maxima Ponomarenka, který si ve společnosti MI ESTATE stanovil pracovní smlouvu na měsíční mzdu ve výši 650 000 Kč hrubého.

MI ESTATE je v této době zatížena velmi vysokým úvěrovým zatížením, nachází se v insolvenčním řízení a čelí množství pohledávek ze strany věřitelů. Základní povinností jednatele je dbát na stabilitu firmy, minimalizovat ekonomická rizika a především chránit majetek věřitelů i společnosti samotné.

Pokud si jednatel v takto ekonomicky náročné situaci určí nadstandardní mzdu, která je výrazně vyšší než mzdy obvyklé v oboru a neodpovídá ekonomické situaci firmy, vzniká závažné podezření, že nejde o odměnu za skutečně vykonávanou práci, nýbrž spíše o cílené vyvedení prostředků z firmy směrem k jeho osobě.

Výše uvedená situace může vést ke klasifikaci takového jednání jako porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 trestního zákoníku ČR). Jestliže by se prokázalo, že Maxim Ponomarenko sám sobě schválil nadměrnou odměnu, která je zcela neúměrná skutečnému rozsahu vykonávané práce, hrozila by mu trestní odpovědnost včetně možnosti peněžitého trestu nebo dokonce odnětí svobody. Toto jednání by navíc mohlo být označeno za odporovatelné a peníze by mohly být vyžadovány zpět do majetku společnosti v rámci insolvenčního řízení.

Vedle právního a ekonomického pohledu je zde také závažná rovina etická. Pokud jednatel v těžké ekonomické situaci firmy dává přednost svým osobním zájmům před zájmy společnosti, poškozuje tím nejen společnost jako takovou, ale také důvěru všech obchodních partnerů, investorů a věřitelů. 

Stanovení mzdy 650 tisíc Kč hrubého měsíčně Maximem Ponomarenkem ve společnosti MI ESTATE představuje jednání minimálně velmi problematické. Z hlediska péče řádného hospodáře, povinnosti chránit zájmy společnosti a jejích věřitelů i z pohledu insolvenčního práva jde o krok, který může být posouzen jako účelové poškozování společnosti. Toto jednání pravděpodobně nezůstane bez povšimnutí orgánů činných v trestním řízení, insolvenčního správce či věřitelů samotných.